První vandr 10. - 13.2.2000
Konečně se zlepšilo počasí natolik, abychom mohli vyrazit na první letošní vandr. Kdo se zúčastnil této super akce: Já, Vrána, Áda a Bárt (Bárta asi nikdo nezná je to náš nový kamarád). :-))
Ve čtvrtek večer jsme se na poslední chvíli sešli na autobusovém nádraží a vyrazili do Třeboně. Z Třeboně vlakem do Suchdola zastávky. Zde začalo naše pěší putování. Původně jsme měli ještě pokračovat autobusem dále do ??.. ,ale to se nám už nepodařilo. Hodili jsme bágly na záda a rozešli jsme se do první větší vesničky.
Cestou jsme pěkně vymrzly a proto jsme se těšili na útulnou a teplou hospůdku. Jaké bylo naše zklamání, když v ?? nebyla ani jedna otevřená hospoda. Místní občané nás poslali do vesnice ??.. vzdálené asi tři kilometry. Tam prý mají otevřeno. Při vstupu do hospody nás místní přivítali pozdravem " Ááá jaro je tady". Zde jsme se napili, najedli a ohřáli. Něco kolem dvanácté jsme se rozloučily a vyrazili najít vhodné místo na spaní. Něco kolem druhé hodiny nás probudilo mírné sněžení a hlasité Bářino buzení. Postavili jsme provizorní přístřešek. K ránu se sněžení proměnilo v déšť , ale to už nám nevadilo. Pod igelitem bylo parádně a líbilo se nám tam natolik, že jsme v pátek vstávaly až kolem druhé hodiny. Nechtěli jsme jít za tmy, do západu slunce nám nezbývalo moc času a proto jsme se moc nezdržovali a vyrazili na cestu.
Jak je naším dobrým zvykem většinou není vše podle našich plánů a ani tento den nebyl výjimkou. Při vstupu do vesnice nás zastavil policista. Položil nám několik otázek: Odkud jste, kde jste spali, není brzo na vandry, víte že jste v CHKO ?.. Nakonec si vyžádal občanky. Jeho kolega s námi však nebyl spokojen (Zjevně se špatně vyspal). Museli jsme mu ukázat obsah našich batohů a místo kde jsme v noci spali. Původně jsme si mysleli že to nebude tak vážné, ale opravdu jsme všichni čtyři musely vybalit úplně všechno. Naše raní balení bylo tedy úplně zbytečné. Hledané pistole a dalekohledy, které prý někdo minulou noc ukradl se u nás nenašly a proto jsme byli mimo podezření. Toto zpoždění se kterým nikdo nepočítal nás stálo opět několik kilometrů chůze za světla. Údolí Dračice jsme stihli prozkoumat ještě za světla. A opravdu bylo na co koukat. Vřele doporučuji její návštěvu. Na státní hranice jsme se dostaly za šera. Podél hranice jsme se vydaly ke Staňkovskému rybníku. Po x kilometrech noční chůze jsme se utábořili, najedli, zabafaly a slastně ulehly.
V sobotu nás Bára opustila a mi jsme se vydaly na nejsevernější bod Rakouska, který jsme opět v nočních hodinách dobyli. V průběhu cesty se nic zvláštního nestalo kromě toho, že jsem jednou spadnul do Staňkovskáho rybníka a propadnul lávkou. :-)) Večer jsme se opět stavili na jídle a pití v hospůdce ve vesnici Nový Vojířov. V neděli nás čekala krkolomná cesta do Lásenice a odtud cesta busem do ČB. V průběhu cesty jsem si zahráli na partyzány, vodohospodáře a tesaře. :-)) Vzhledem k tomu, že autobus na který jsme dvě a půl hodiny čekaly nám asi ujel nebo nejel. Zachránili nás Skrček s Šulim a odvezli nás domů. Tímto jim ještě jednou děkuji.
Ve čtvrtek večer jsme se na poslední chvíli sešli na autobusovém nádraží a vyrazili do Třeboně. Z Třeboně vlakem do Suchdola zastávky. Zde začalo naše pěší putování. Původně jsme měli ještě pokračovat autobusem dále do ??.. ,ale to se nám už nepodařilo. Hodili jsme bágly na záda a rozešli jsme se do první větší vesničky.
Jak je naším dobrým zvykem většinou není vše podle našich plánů a ani tento den nebyl výjimkou. Při vstupu do vesnice nás zastavil policista. Položil nám několik otázek: Odkud jste, kde jste spali, není brzo na vandry, víte že jste v CHKO ?.. Nakonec si vyžádal občanky. Jeho kolega s námi však nebyl spokojen (Zjevně se špatně vyspal). Museli jsme mu ukázat obsah našich batohů a místo kde jsme v noci spali. Původně jsme si mysleli že to nebude tak vážné, ale opravdu jsme všichni čtyři musely vybalit úplně všechno. Naše raní balení bylo tedy úplně zbytečné. Hledané pistole a dalekohledy, které prý někdo minulou noc ukradl se u nás nenašly a proto jsme byli mimo podezření. Toto zpoždění se kterým nikdo nepočítal nás stálo opět několik kilometrů chůze za světla. Údolí Dračice jsme stihli prozkoumat ještě za světla. A opravdu bylo na co koukat. Vřele doporučuji její návštěvu. Na státní hranice jsme se dostaly za šera. Podél hranice jsme se vydaly ke Staňkovskému rybníku. Po x kilometrech noční chůze jsme se utábořili, najedli, zabafaly a slastně ulehly.
V sobotu nás Bára opustila a mi jsme se vydaly na nejsevernější bod Rakouska, který jsme opět v nočních hodinách dobyli. V průběhu cesty se nic zvláštního nestalo kromě toho, že jsem jednou spadnul do Staňkovskáho rybníka a propadnul lávkou. :-)) Večer jsme se opět stavili na jídle a pití v hospůdce ve vesnici Nový Vojířov. V neděli nás čekala krkolomná cesta do Lásenice a odtud cesta busem do ČB. V průběhu cesty jsem si zahráli na partyzány, vodohospodáře a tesaře. :-)) Vzhledem k tomu, že autobus na který jsme dvě a půl hodiny čekaly nám asi ujel nebo nejel. Zachránili nás Skrček s Šulim a odvezli nás domů. Tímto jim ještě jednou děkuji.
2000-02-10 | komentářů (0) | foto (5)
